Po stopách totality

Pan Fiala

    Ve středu dne 22.6 2011 jsme se po telefonickém kontaktu sešli s panem 

Markem Fialou, který nám popovídal o totalitním režimu a o totalitě samé.

   Při cestě do Café Jana,(místo, kde se konala schůzka) jsme měli docela strach z prvního setkání, ale jakmile jsme dorazili na místo a začali s panem Fialou komunikovat, vše se vrátilo do normálu a my přestaly mít obavy.

   Pan Fiala byl velice milý, sympatický a ochotný. Rád nám odpověděl na přichystané otázky, které se týkaly totalitního režimu.

   Dozvěděly jsme se mnoho zajímavých informací a poznali totalitu blíže. Rozhovor trval zhruba hodinu a pan Fiala se hodně rozpovídal, takže odpovídal na některé otázky dříve, než byly položeny, ale vůbec nám to nevadilo, ba naopak. Celou schůzku a rozhovor jsme natáčely na kameru, se kterou jsme měly z počátku problém zacházet, jelikož jsme na to byly sami dvě a tréma nebyla zrovna na nejnižší úrovni.

    Pan Fiala nám nabídl, že v případě jakéhokoliv dotazu jej máme kontaktovat. Prý nám rád poskytne další informace a rád nás zase uvidí.V závěru schůzky jsme poděkovaly za jeho ochotu a čas strávený s námi.

Např.

      Byl nějaký člen Vaší rodiny vyslýchán komunisty nebo komunisty vězněn?

   - Oba rodiče. Nebyli vězněni, ale vyslýcháni. Otec vlastnil zahradnictví a chodil do něj každý den, ale to už bylo pro některé obyvatele Velké Bíteše podezřelé a zajímalo je, co tam každý den dělá. Anonymně přišel dopis STB, přijela k nám kriminálka a odvezla rodiče k výslechu...

Jak probíhal výslech?

- To přesně nevím. Rodiče o tom doma nemluvili. Báli se, že bychom mohli říci něco ve škole, proto mlčeli.

Po stopách totality

Marie Zdubová

            Dne 24.května 2011 jsme navštívily v rámci projektu "Po stopách totality" paní Marii Zdubovou. Setkaly jsme se ve čtyři hodiny odpoledne v cukrárně U Zdubů. Počasí nám krásně vyšlo. Chvíli jsme čekaly uvnitř cukrárny, než jsme si všimly paní Zdubové, která nás posadila v zadní části. Nabídla nám něco k pití a mezi tím přišel i její syn. Když jsme se posadily, začala vyprávět o historii své rodiny a domu ve kterém jsme se nacházely.

             Dozvěděly jsme se,  že tatínek paní Zdubové, který měl 8 sourozenců, byl známý a vážený řezník, tudíž dnešní cukrárna U Zdubů bylo řeznictví u Jeřábka (pozůstatek řeznictví je hned vedle dnešní cukrárny).

            Tajná policie je v  dobách totality  pronásledovala a zakázala panu Jeřábkovi řeznickou činnost, zabavila jim dům a všechny pozemky, ale dovolila jim v zabaveném domě bydlet za určenou peněžní dávku. Proto musel pan Jeřábek na pracovní úřad. Zaměstnání získal v Křoví na pile.  Ostatní dělníci ho neměli rádi, řekli mu: "Ty nám nebudeš vyžírat prachy!" a shodili ho ze 4metrové výšky na zem. Pan Jeřábek utrpěl  vážné poranění páteře a byl nadosmrti zmrzačený. A v té době se narodila paní Marie Zdubová, s níž jsme vedly tento rozhovor.

             Z domu se stala uzenářská dílna a později studená kuchyně. Tajná policie jim i přes zranění pana Jeřábka nedala pokoj, kontrolovala je,  jestli nekradou v obchodě. Například k nim občas zašli cizí lidé, že se jim porouchalo auto a mají velký hlad, jestli by jim nedali chléb, a kontrolovali, jestli se dole v obchodě nerozsvítilo. Nebo sousedé si chodili skoro každý den půjčit jedno vajíčko. (paní Zdubová se usmála).

            Její sourozenci měli ztížené studování,  a proto jsme se zeptali jak na tom byla ona sama. Paní Zdubová nám odpověděla, že  její paní učitelka rozmlouvala její nejlepší kamarádce, aby se s ní přestala kamarádit. Nebo ji paní učitelka přemlouvala, aby se přestala učit, že "S těma samýma jedničkama jí nemůže dat horší známku než jedničku." (smích).

            Dále jsme se paní Zdubové  zeptaly na jejího otce a ona se při vzpomínce na něj rozplakala, protože prý byla jeho "mazánek" a měla svého otce moc ráda. Spolu s jejím synem nám ukázala nějaké dokumenty a životopis, který si psal její otec pan Jeřábek, než zemřel.

             Pověděla nám, jak  po sametové revoluci získala rodný  dům zpět a jak těžké pro ni bylo usadit se ve městě, ve kterém vyrůstala a založit zde obchod. Podle nás pro ni bylo nejtěžší opravit skoro rozpadlý dům.( ještě dnes nejsou některé části domu opravené).

            Paní Zdubová nám ukázala mramorovou desku (visí v cukrárně U Zdubů) s historií domu a také staré černobílé fotografie, které visely v řeznictví U Jeřábků a znázorňovaly,  jak to tam tenkrát vypadalo.

            Její vyprávění zabralo  jednu hodinu a dvanáct minut,  a když nám řekla, že už pomalu budeme muset končit, nabídla nám zmrzlinu. Paní Zdubová byla velice příjemná, milá a k našemu štěstí mluvila sama od sebe. Jelikož nás zklamala na začátku technika, videozáznam se nepovedl.  Na další schůzce,  kterou s paní Marií Zdubovou plánujeme kolem 27.-30. června 2011, budeme  používat jinou kameru a natáčet důkladněji.

Po stopách totality

Zora Krupičková

Dne 8. června 2011  náš tým složený z Nadi Antlové, Gabči Hotárkové a paní učitelky Čermákové navštívil paní Krupičkovou v jejím bytě nedaleko polikliniky ve Velké Bíteši.

Přivítání bylo velice milé. Paní Krupičková nám nejprve ukázala její ateliér, kde maluje krásné obrazy,  a poté nás zavedla do obývacího pokoje, kde pro nás bylo nachystáno malé občerstvení. Nejprve paní učitelka představila projekt, do kterého jsme zapojení,  a poté jsme se představila  každá sama. Paní Krupičková se nám také představila a poté začala vyprávět o dětství a tehdejší době.

Povídala nám o svých rodičích, jaké to bylo žít v době totality,  co bylo k dostání za potraviny,  jaká byla móda a návyky a spoustu dalších zajímavých informací..

Povídání se nám velice líbilo,  bylo to i místy dojemné a krásné. Doufáme, že jsme se s paní Krupičkovou nesetkaly naposledy a že bude i více takových příjemných setkání a chvil :). 

Pár věcí, které jsme si zapamatovaly:

      • Paní Krupičková se narodila ve 40. letech 20. století za druhé světové války

      • Matka švadlena byla přesvědčena o správnosti komunistických idejí

      • Otec byl předsedou KNV v Jihlavě, byl zatčen v roce 1952

      • Majetek židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech,  se rozprodával na náměstí

      • Potravinové lístky byly během války i po ní

      • Za totality platilo heslo: Všichni si jsou rovni, ale někteří si jsou rovnější

      • Tuzex a Darex byly luxusní obchody,  ve kterých se platilo bony

      • Jediný stát do kterého se smělo cestovat byla Jugoslávie

 Otázky, které máme připravené a příští schůzku:

•Říkala jste, že se smělo cestovat jen do Jugoslávie. Byla jste tam někdy ?

•Bylo těžké sehnat bony?

•Jakou hodnotu měl jeden bon?

•Jak jste vnímala tehdejší režim?

•Jaké bylo žít tenkrát v porovnání s dnešní dobou?

Dne 15. června jsme se opět setkali s paní Krupičkovou v jejím bytě. Dnes nás však bylo o jednu více-přidala se k nám naše kamarádka Kateřina Doležalová.

Přivítání bylo stejně vstřícné jako minule. Na stole byly nachystány skleničky a něco dobrého na zub. Tentokrát se ujala slova Katka, která se ptala na předem připravené otázky. Gabča zapisovala a Naďa se snažila točit. Jenže se nám naskytly menší technické problémy a tak nemáme skoro žádné podklady kromě zápisků.